13.října Poslední den Putování po hřištích - Chodovská tvrz

Poslední den

Hustá mlha kol kolem, barevné listí a orosená tráva. Podzim obnažuje své vnady a dává nám v plén svá nejlepší kouzla právě v tento den, který je pro nás něčím vzácný. Přijíždíme na Chodovskou tvrz a naposledy pro tento rok zde stavíme náš tábor. Pár metrů od nás končí svět, utápí se v šedém závoji podzimu a my podle tohoto úkazuvěštíme modrou oblohu a slunný den, jen co mlha opadne. A opravdu. Slunce vysuší vlhkost a nejednou se ocitáme na pláni u tvrze, kde čerstvě vysazené stromy odkládají podzimní klenoty - listy a přicházejí první poslední návštěvníci. Dnes jsme připravili všechny variace, které jsme za naše putování prováděli a necháváme návštěvníkům úplnou volnost tvorby, nenabízíme pravidla, pouze pomocnou ruku a občas inspiraci vlastní tvorbou. Tento den je velkým dárkem i pro nás všechny. Každý z nás si vyrobí něco pro potěchu oka i duše. Vládne uvolněná a radostná atmosféra a vznikají asi nejzajímavější výtvory za celé putování. K dispozici jsou látky, peříčka, korálky, věšáky, kolíčky, rámečky, barvy, lepidla, barevné papíry a spousta dalších materiálů jako jsou třeba vlny, 

krajky, nítě, barevné provázky, pentličky a jiné. Radost z tvorby nás uplně pohltí. Flavia roztančila své ruce po perkusích vlastní výroby a děti se zaradovaly.

Světlana - laskavá princezna vyrábí s dětmi masky, sama ozdobená papírovým věnečkem pestrobarevných květim. Kolem prochází školka, děti mávají princezně, která se uklání a děti slibují, že se zastaví s rodiči po "O". Mezitím naše princezna změnila image a je z ní vlk, zubatý s velkým jazykem, jen schramstnout Karkulku. Nechci a nechci a nechci! Nechci, aby to skončilo, ač od začátku vím, že je to jen krátkodobý projekt. Snažím se na to nemyslet a užívám dne. Paní výtvarnice Bára, si vyrobila lapač snů pro radost a její kolegyně Ilona spoustu zábavných postaviček k zavěšení na šatní ramínko. Její veselý žabák nám připomíná Michaela Jacksona, ale proč nebrat život jako hru? 

Pan fotograf Jožo se činí co může, dnes se věnuje stejně tak dětem jako našemu týmu. Těším se na galerii. :)

Hlavní pachatelka celé akce, Janička, otevřela Rychlé špunty a za všeobecného jásotu zapíjíme zdar a úspěchy našich počinů, které jste s námi mohli prožívat od prvního září až do dnešního dne, tedy 13. října. Poděkování patří v neposlední řadě asistence Aničce, která se o nás krásně starala a dbala na hladký a bezkonfliktní průběh našeho putování. Odcházím z hřiště a rve mi to srdce a zároveň se cítím krásně.

Děkuji za setkání a těším se někdy příště naviděnou!

4.září 2010 - hřiště Ocelíkova

Den plný energie 

Ocelově šedá obloha nad hřištěm v Ocelíkově ulici. Brzy ráno nikde ani noha, ani jediné kolečko od kočárku. Chvilku po deváté nastala radikální změna. Jak kdyby někdo maminky s kočárkama postavil na start, zamával praporkem a zavolal: "Na stéééč!" Jedna za druhou si podávaly dřevěnou branku a návštěvnost byla zpestřena japonskými prarodiči s miminkem v klokance, kteří s námi komunikovali japonskou angličtinou a trošku nám zamotali hlavu. :)

Dnes jsme se museli obejít bez hudby. Bylo to jako kdyby nám někdo sebral zdroj neboli šťávu a tak jsme se směle dopovali čokoládkou. Zato jsme se setkali s opravdu nejodvážnějšími kreativními počiny za naše putování vůbec.
Hned vám to objasním. Dnes jsme malovali kolíčky - opravdové, dřevěné retro kolíčky. Vyrobené ze smrku a zakoupené v běžném obchodním řetězci. Některé jsme pomalovali barvami, některé jsme nechali tak jak byli - přírodní. Poté jsme z moosgumy (speciální pěnový materiál, tlustý cca 2mm, nejrůznějších barev) vystříhli vlastní motiv, který pokud byl složitější, se lepil dohromady lepidlem zvaným UHU. Což přispívalo k všeobecnému veselí a radosti z tvorby. UHU UHU, jde nám k duhu!:) Okatá holčička Maruška (a teď to přijde) nechala spontáně vznikout 

vzácnému kousku, zvanému "vyválený kolíček". Dovolím si poodhalit roušku tajemství výroby tohoto typu kolíčku. Nejprve se nanese modrá barva na kolíček. Poctivá vrstva, prosím barvou nešetřit. Poté se kolíček nechá upadnout na zem a obalí se drobnými kamínky. Po letmé chvilce paniky přijde chvíle úžaslého "Áááá!" a pak následuje další 
nabalování kamínků, fixace lepidlem a sušení u našeho sluníčka - mobilního teplometu.

Vyválený kolíček se stal dnešním hitem, ale také kolíček - tee pee s vykukující indiánkou a spousta dalších motivů, které slovy nevyslovíš a příběhem nevypovíš - čímž vás nenápadně směřuji na naši fotogalerii. 
:) Tento den nám otevřel nečekaný badatelský směr. Kloubouky a čapky. Na jižním městě je totiž evidentně vysoká koncentrace šikovných maminek. Jejich schopnost háčkovat opravdu krásné a vkusné pokrývky hlav nám 

brala dech a s údivem jsme sledovali přehlídku čapek. Moc nás to s vámi baví a příště opět nashledanou a s muzikou!!!

FOTOGALERIE 4.října 2010 - hřiště Ocelíkova

29.září 2010 - Centrální park

Den hravosti 

Vrátili jsme se do Centrálního parku na travnaté vrcholky. Přivítal nás větrný den, takže teplometná sluníčka (plynová zařízení) jela na plný výkon. Kousek opodál se na pláni konal běh školek, kde malí závodníci měřili své síly v členitém terénu. Nad vším děním, bedlivě dohlíželi dva policisté - hlídka na kolech. Když viděli náš tábor, neodolali a šli se ptát, cože se dnes chystá. Dozvěděli se, že budeme s dětma vyrábět barevná ramínka na šaty. Zkrátka a dobře, to se vezme takové ramínko, dřevěné a uplně obyčejné a na něj se pomocí štětce nanáší barvy dle libosti a vytvoří se nejrůznější motivy, většinou podléhající vkusu tvůrce, eventuelně vkusu tvůrcovi maminky. :)

Věřte či nevěřte - to nechám na vás, páni policisté neodolali. Každý z nich vzal jedno ramínko a jal se ho krášlit. Pan Pavel, který jak se pochlubil má umělecké sklony - je malířem, vytvořil surrelaistické ramínko, za které by se ani Toyen nemusela stydět. Nemyslete si, že k našemu ležení nezamířil nikdo další. Ve stanu se to hemžilo maminkama, dětma, dvěma policisty a samozřejmě nesmím zapomenout na hudební posilu! Dorazila kytaristka Camila s perkusionistkou Flávií a pak to teprve všechno začalo. Začaly se hrát horké rytmy, začalo se zpívat a děti které netvořily nadšeně tančily, bubnovaly, chrastily a vůbec podporovaly naše milé a 
krásné hudebnice. Dech nám vzal asi tak tří-letý chlapeček, který při koncertování divoce jásal a vítězně mával pěstí: "Hurááá! Hurááá!" volal a všichni se přidávali s divokým rykem: "Huráááá!" ozývalo se plání a mne 
napadlo, jak by byl život pestřejší, kdyby se hudba vrátila do každodeního života a stala se jeho součástí. Možná si říkáte: "Jak hudba, vždyť všude je hudba, člověk nemá chvíli klidu! Neustále na nás útočí z rádii a přehrávačů." Ale to není ta hudba, kterou mám na mysli. Myslím hudbu, kterou si můžete vytvářet sami, můžete si ji užívat nejen jako posluchači a můžete do ní vložit svou vášeň. Camila s Flávií z nás dostaly to nejlepší a já po této zkušenosti trvám na tom, že opravdu co Čech, to muzikant. A provolávám "Hurá" hudbě z 
radosti.

Dnes k nám naposledy zavítala psí dáma Rozárka a nechala se drezůrovat dětmi a dokonce si mezi nimi vybrala na chvíli chůvičku, asi desetiletou slečnu, která se do Rozárky zamilovala. Bylo nám s vámi dobře a chtěli bychom vzkázat: Nebojte se nás, přijďte k nám a my vás za to nakazíme radostí. ;)

27.září 2010 - hřiště při ulici Láskova

Láska mezi kapkami deště 

Proplítala jsem se mezi paneláky a vítr mi vháněl déšť do očí. Boty celé promočené. Může mi někdo vysvětlit, proč když zrovna frčí úžasné barevné holínky si oblíbím plátěnou obuv? :)

Mezi vzrostlejšími borovicemi ve vnitrobloku stála stanová osadu. Moc jsem nevěřila, že v tomhle psím počasí někdo přijde. Ale to jsem se tedy přepočítala. Maminka s dětmi, které nás pravidelně navštěvují na kolech, dorazila v úžasných vzorovaných holinách a slušivém pršiplášti. Kubík, náš sportovní asistent si vzal na starost mužskou část rodiny a prohnal ji po hřišti. Největší atrakcí bylo samo sebou sjíždění mokré skluzavky, což v pogumovaných kalhotech není žádný prohřešek! Čas od času nás navštívili rodiče s dětmi a užili si naší zateplené dílničky.

Dnes se do šedivého dne rozcházely děti s barevnýma vlněnými panenkami, srašidýlky, skřítky, vílami, chobotničkama a lecčím, co je právě napadlo. Pracovali jsme s klubíčky barevné vlny, ze které jsme vyráběli právě tyto nejrůznější bytosti. Základem byla bambulka, které se z vatelínu vyrobila hlavička a zbytek už byl na fantazii 
tvůrců. Některé postavičky měly sukýnku, jiné kalhoty a některé copánky namísto končetin. Přesvědčili jsme se, že náše "putování po hřištích Prahy 11" přitahuje všechny generace. V pondělí dorazila i maminka s poněkud odrostlejší dceruškou a bylo vidět, že si výtvarnou dílnu užívají obě stejnou měrou. Pan fotograf i dnes využil svůj tvůrčí talent, tentokrát v zastřešeném prostoru s ohledem na svůj aparát. :)

Takže neváhejte s prohlídkou galerie, hřiště na ulici Láskova hýřilo barvami i za deštivého dne a koneckonců, i déšť k podzimu patří.
Na shledanou opět ve středu! :)

FOTOGALERIE 27.září 2010 - Láskova

22.září 2010 - hřiště Leopoldova-Brodského (Donovalská)

Prosluněná
pohoda - poslední letní den 




Dětské
hřiště mezi borovicemi. První pohled patřil betonové zídce s
grafiti. Opírala se o něj drobná dívka s kytarou. Rysy
naznačovaly indiánské předky, trochu africké krve a hlubokou
duši. Všechny emoce světa, lásky, vášně a touhy prýští z
jejího hrdla, až člověk na chvíli zapomene, kdeže to vlastně
je a proč. Camila de Oliveira, všestranná umělkyně původem ze
Sao Paula, přišla dnes na hřiště v doprovodu perkusionistky
Flavie Torgy, aby nás chytla za srdce a naučila zase snít. Možnost
doprovázet tuto dvojici si málokdo nechal ujít. Jak děti, tak
dospělí a prakticky celý náš tým se střídal u nástrojů.
Rumba koule vyrobené z malých květináčků, různě laděné
bubny a dokonce i "kopák" z několika druhů košů a
kbelíků. Fascinoval mne "virgl" tedy buben, na který se
hraje metličkama aby se docílilo chrastivého zvuku. Flávia ho
dokázala nahradit plastovým košem s velkým igelitovým pytlem. V
okamžiku, kdy hřištěm zazněla "Dívka z Ipanemy" jsem
se neudržela a musela si trošku zasambovat. Ostatně nebyla jsem
jediná, kdo dnes tančil. Obzvláště jeden dětský tanečník,
asi tříletý chlapeček si užíval tanec přímo ve středu kruhu,
mohutně povzbuzován hudebníky. 





Pojďme
se na chvilinku přesunout k druhému stánku. Janička, iniciátorka
celého Putování po hříštích zde opět aplikovala svou ideu, že
dítě, které si něco samo vyrobí a může si svůj výrobek
odnést domů je obohaceno nejen zážitkem z hřiště, ale i
hmotnou odměnou a samotnou zkušeností s výrobou. Dnes přivezla
vozík s 25-ti kilogramy kamenů. :) Různé tvary menších
kamenů poskytly podklad pro malování. Děti kamenům vdechly duši
pomocí akrylových barev a třeba i nalepovacích očí s
pohyblivými čočkami. :) A nejen děti, ale i dospělí.
Nejupřímější tvorba byla bezkonkurenčně právě ta dětská.
Neřídí se pravidly, prostě vezmou štětec a tvoří. A že se u
toho umažou od barev? Možná je zde jistá úměra. Čím
špinavější dítě, tím šťastnější. :) 





Dnes
nás opět navštívila bullteriérka Rozárka se svým páníčkem a
předvedla nám, jak umí krásně poslouchat a nechá se drezůrovat
dětmi. Přišly se na ni podívat i děti z nedaleké školky. 
Také
za námi speciálně přicestovala maminka s chlapečkem, mým
osobním oblíbencem. Jmenuje se Kristián a je to šídlo neposedné.
Miluje boty a s radostným rykem se vrhá na každý zajímavější
kousek a občas je i ochutnává :). Užila jsem si ho dosytosti,
zatímco maminka vyráběla oživlé kameny a na chvilku odpočinula
od non stop mateřských povinností. Slunce nás svléká svými
24mi stupni Celsia, Camila a Flávie nás se svým dětským bandem
teleportovaly do jiné dimenze, do snového světa, kde by každý
nejraději žil už napořád. A vlastně proč ne?  





Pavla
M. Kloučková

Fotografie 22.září - hřiště Leopoldova-Brodského (Donovalská)

20.září 2010 - hřiště Kloboukova

Krajkoví na Kloboukové 

Obloha se naparádila sluncem a blankytem a my karnevalovými maskami. 
Hřiště na Kloboukové je schované ve vnitrobloku na Roztylech. Klidné, sluncem prozářené místo. A stejně tak poklidný byl i tento den.
Naší hlavní činností byla výroba masek. V prvním stanu oživly postav z benátského karnevalu. Masky nosaté, peříčkové, krajkové, malované, vystřihované, lepené, glitrové. Každý dětský výtvor byl pro nás překvapením, protože děti vždy vytvořily originál. Sluníčko se činilo, seč mu síly stačily, takže jsme se většinu dne obešly bez zateplení v podobě červených vestiček. Dokonce jsme mohly obdivovat mladou maminku, pěkně z rána pouze v tričku s krátkým rukávem. A také s námi hřejivé paprsky spolupracovaly při tvorbě. Na koberec před stan jsme kladli hotové masky a sluníčko pomáhalo lepidlu zasychat a glitrům tuhnout. Z tohoto stanu odešlo nespočet kočičích princezen a elegantních nosáčů.

V druhém stanu vládla radost a veselí. Mistr masek Gilberto dokázal vyčarovat 
z papíru a již známe moosgumy neuvěřitelné kreace. Jeho tvorba byla jednoduchá, ale o to víc radosti přinášela. Vznikaly masky na divadlo, zvířátka, oblíbení hrdinové, trojrozměrné tváře. Sledovala jsem jeho práci s fialovým listem formátu A4. Složil ho několikrát na polovic, pak vzal nůžky a zdánlivě chaoticky prostřihoval. Děti i rodiče pak mohli s úžasem pozorovat, jak své dílo roztáhl a z malé "á čtyřky" vykouzlil ozdobnou závěsnou pyramidu, dlouhou víc než půl metru. Před polednem kolem nás procházeli rodiče s ratolestmi a houfně po nás pokřikovali, že "po spaní" ještě určitě přijdou. Po obědě nás dokonce navštívila i babička z blízkého domova důchodců. Potěšila nás laskavými slovy, "že jsme to tady krásně prozářili"... I přes mé přemlouvání si babička nakonec masku sama nevyrobila, avšak spokojený úsměv na tváři nám napovídal, že je jí v obklopení masek a dětí dobře. :)

Benátský karneval skončil a my se už těšíme na příště!

Fotogalerie 20.září 2010 - hřiště Kloboukova

15.září - Park u Chodovské tvrze

Chodovská vodní tvrz

V tomto dni by byla vodní leckterá tvrz, nejen ta chodovská. Ze začátku si nás mraky a vítr lehce oťukávaly, posléze se však směle pustily do díla. Deštík to z počátečního pianissima vytáhl až na mezzo-forte, vítr hrál basu a slunce na schovávanou. ALE... Na nás si jen tak někdo nepřijde. A už vůbec ne počasí. Jestliže nezafunguje dešťový tanec, který naše čarodějné paní výtvarnice tančí v předvečer hrátek na hřišti, máme stany proti dešti, bočnice proti větru a proti zimě vlastní sluníčko - kovové udělátko na plyn, které chrlí teplo, když opravdické nespolupracuje.

Jeho pomoci bylo však třeba pouze ve výtvarném stanu. Děti s maminkami vystřihovaly, skládaly, lepily a sušily. Velmi pozorně a soustředěně. Výsledkem byly ozdobné magnetky  z pěnové pryže “moosguma”. Konzervativní jedinci se drželi šablon a vzorů, ale našli se i tací, kteří posunuli magnetkové umění za hranice představivosti. Vznikali motýlci, mašinky, letadla, pestrobarevné květy, auťáky, delfíni a dokonce i mozaiková podobizna amerického prezidenta Obbamy :)

Stan, který nepotřeboval vyhřívat, se otřásal v základech. Děti na polštářích dostaly každý svůj buben a hrály, seč jim pěsti dovolily. Muzicírovalo se i na píšťalky a o přísun čerstvých hudebníků se postaraly procházející školičky a odvážné maminky budoucích otužilců. Nadšení asistenti dostávali z malých muzikantů to nejlepší. Myslím, že děti už teď ví, co si letos budou přát pod stromeček... bude to píšťala, zvoneček nebo africký buben?

Odpoledne přišel zlatý hřeb dne. Vlastně nebyl ani tak zlatý jako spíš žíhaný a nebyl to hřeb ani hřebec, ale bullteriér Rozárka. Tuze se těšila na svou exhibici. Byla štěstím bez sebe, že je mezi dětmi a nemohla se dočkat, až nám všem předvede jak krásně na povel štěká, sedí, leží, válí sudy, trhá (hračku :), aportuje a dává pac. Dokonce i některé odvážné děti si vyzkoušely, jak je Rozárka vychovaná, a zkoušely jí samy dávat povely. Poslouchala na jedničku. Její páníček Dr. Šusta nám prozradil, že pracuje v pražské ZOO, kde cvičí nejrůznější (i exotická) zvířata. Buď za účelem pobavení návštěvníků nebo pro zvládnutí nejrůznějších veterinárních a chovatelských úkolů. Těžko se nám s Rozárkou loučilo a těžko se loučilo Rozárce s námi, ale slíbila, že se na nás ještě přijde podívat...


Fotogalerie 15.září 2010 - Park u Chodovské tvrze